Marťa a Martin

Sluneční škola byla postavena v roce 2008 českou neziskovou organizací Surya - www.surya.cz. Tuto organizaci řídí Jan Honza Tilinger (dál mu budu říkat prostě jen Honza, tak mu říkají i všichni místní v Kargyaku). V Kargyaku - malé horské vesnici se zhruba osmdesáti až sto obyvateli - do té doby žádná škola nebyla. A děti buď do školy nechodily vůbec, nebo chodily do některé ze vzdálených internátních škol. Do Kargyaku v té době nevedla silnice a do sedmdesát kilometrů vzdáleného Padumu, hlavního města Zanskaru, kam vedla jen v létě průjezdná silnice, bylo třeba jít několik dní pěšky.

Sluneční škola je takzvaná "Government Middle School" - to "Middle" znamená, že je tam v české terminologii první i druhý stupeň základní školy, tedy od první do osmé třídy. Samotná budova školy má v sobě tři místnosti a velkou chodbu s nakloněnou skleněnou střechou - do které se opírá slunce a dokáže školu i v zimě vyhřát na příjemnou teplotu. Součástí chodby je i koutek, kde se také mohou učit děti.

Pod Sluneční školou je budova postavená vládou, která má sloužit pro ubytování učitelů (bydlí tam teď jeden a také jsme v ní bydleli my) a ještě pod ní je další budova postavená další českou organizací Blueland - http://www.blueland.cz - která dříve sloužila jako vyučovací místo pro druhý stupeň školy, nyní tam bydlí dva z učitelů a je tam knihovna pro děti.

Už ani nevím jak, ale o Sluneční škole jsem se dozvěděl už v roce 2013. Možná nějak skrze kamaráda Petr 'Permi' Vaněk, který byl pomáhat Sluneční školu stavět. Tehdy jsem po vysoké pracoval už několik let v poradenské společnosti BCG a představa odjet učit do malé odřízlé vesnice kdesi daleko v horách mi přišla romanticky lákavá v kontrastu s prací pro korporátní klienty, přípravou excelových modelů a powerpointových slajdů.

Tehdy tam Surya posílala vždy dva dobrovolníky na zhruba 4 měsíce - a střídali se souvisle po celý rok. Dobrovolníci měli na starost kompletní chod školy - byli něco jako "ředitelé a provozní". Hledal jsem k sobě parťáka a domluvil jsem se s Kšandou (David Yilma), společně jsme prošli psychologickými testy a výběrovým řízením a chystali se na odjezd.

A pak mi jednoho dne zavolal Honza, že se rozhodli předat školu do správy místním vesničanům a že do Kargyaku nějakou dobu nebude Surya posílat žádné dobrovolníky, aby měli místní prostor převzít zodpovědnost za chod školy. Byl jsem smutný, fakt jsem se tam těšil, ale rozhodnutí jsem chápal. Tak jsme do Sluneční školy nejeli.

Loni na podzim, o pět let později, jsme s Marťou začali plánovat naši sedmiměsíční cestu po světě. A chtěli jsme nějakou část z toho strávit na jednom místě, ideálně nějakým smysluplným dobrovolničením. Doneslo se ke mně, že do Sluneční školy už opět jezdí občas dobrovolníci - tentokrát v jiné roli, nikoliv "ředitelské", ale prostě "pomahačské" - škola funguje i bez nich, ale mohou dětem do výuky přinést trochu rozmanitosti. A také jsou "prodlouženýma očima" Suryi, která školu stále podporuje - a přirozeně ji zajímá, jak to v ní vypadá a funguje.

Tak jsem Honzovi napsal, potkali jsme se i s Marťou s ním a jeho ženou Evou a domluvili jsme se, že tam letos v létě pojedeme. Setkali jsme se následně i s dvěmi dvojicemi, které tam byly loni v létě - Evou a Prokopem; a Vaškem a Míšou - abychom nasáli trochu informací.

Měli jsme od Surye několik úkolů. Hlavní bylo zjistit situaci - nejen ve Sluneční škole, ale navštívit i blízké okolní školy a rozmyslet, jak se školou dále. Také jsme nesli peníze - roční plat pro Dawu, jednoho z učitelů, další peníze na dalšího učitele v zimě, kdy vládní učitelé neučí a chod školy zajišťují jen dva "soukromí učitelé", placení právě Suryou. A v neposlední řadě jsme měli ve škole učit.

(A pro informaci - Surya nám nic neplatila, ani nám nijak nepřispívala na cestu. A ani my jsme nic neplatili jí - překvapivě často se za možnost dobrovolničení platí.)

Když jsme se ptali Honzy, jestli nemáme nějak dát do Kargyaku vědět, že přijedeme, říkal, že to není třeba. Eva s Prokopem to potvrdili - že ať prostě dorazíme, a že místní se o nás nějak postarají.

A bylo to tak - po příjezdu do Kargyaku se nás ujal jeden z členů místní trojčlenné školní rady, která se stará o chod školy, odvedl nás do "vládní budovy", kterou postavila vláda jako ubytování pro vládní učitele - se třemí místnostmi, z nichž dvě byly prázdné. Nám obě místnosti připadaly hodně tmavé, tak jsme po řádném vyklepávání koberce od prachu osídlili zadní roh chodby s velkou prosklennou stěnou. V chodbě byly i dvě plastové židle, na kterých jsme proseděli velkou část našich dní - a koukali z nich na hory.

V jedné z temných místností jsme měli "kuchyni" - na stole jsme tam měli dvouplotýnkový plynový vařič, který nám i se základním nádobím - a hlavně nedocenitelným papiňákem, bez kterého se v takové výšce skoro nedá vařit - také půjčili místní. Dostali jsme i nějaké základní suroviny na vaření - rýži, čočku, sóju, pár brambor a trochu oleje. V místním obchůdku - který měl otevřeno "na zeptání" - jsme si dokoupili černý čaj, nějaké sušenky a instatní nudlové polévky (nic moc víc v něm stejně neprodávali). Vodu jsme si nosili z místa asi třicet metrů od školy, kde ústí hadice přivedená z horské říčky. Myli jsme se (ne moc často) poléváním se na vařiči ohřáté vody v zákoutí za domem, kam nebylo moc vidět. Na záchod se chodilo do kadibudky vedle domu. Tím bylo postaráno o naše základní potřeby.

Ve "vládní budově" bydlel v jedné z těch tří místnosti Zangpo - jeden ze soukromých učitelů, ale za celou dobu jsme se s ním v Kargyaku protli jen asi na čtyři dny - to nám vždy ráno po probuzení donesl hrnek teplého čaje, to bylo milé. A hodně si ve své místnosti zpíval - to byla radost poslouchat.

Až na pár dní se Zangpem jsme v budově bydleli sami. Po setmění nám společnost dělaly desítky pavouků sekáčů, kteří vylezli kdovíodkud (náhodný zajímavý fakt - věděli jste, že sekáč má dvě rychlosti pohybu - "normální", kterou se běžně přesouvá a "turbo", do které se přepne když se jej pokusíte odfouknout, aby vám nelezl po obličeji?). A stydlivá myška, o které jsme dlouho věděli jen z občasného šustění v noci, prašných stop tlapiček na dispejích mobilů a okousaných brambor, když jsme je zapomněli zavěsit k ostatnímu jídlu na háček na strop. Postupně se ale osmělila a občas jsme ji i zahlédli. Strávil jsem pěkných pár večerů pokusy "ulovit" myšku na foťák svého mobilu, ale vždy pláchla. Až úplně poslední večer se mi poštěstilo a na rozloučenou se myška nechala vyfotit!

Přes den jsme měli spoustu času. Hodně jsme četli - od začátku cesty za dva měsíce jsem přečetl 21 knížek, z toho většinu v Kargyaku. Vařili jsme si. Rozmýšleli učení ve škole. Chodili na vycházky - buď doleva údolím nebo doprava údolím. Občas nás někdo z místních pozval na čaj a na sušenky k sobě domů. Tvorbě hudby jsme se věnovali méně, než jsme plánovali - na modulár jsem za celou dobu hrál asi pětkrát. A Marťě se po cestě do Kargyaku nějak rozbil její hudební nástroj (Novation Circuit), tak nehrála vůbec. Hráli jsme deskovky (máme s sebou malou hru Hive pro dva a našli jsme v Kargyaku Carcassone, které tam nejspíše dovezl někdo z předchozích dobrovolníků).

Zhruba po dvou týdnech v Kargyaku jsme si udělali týdenní výlet po okolí - z větší části pěšky, do a z Padumu jsme se pak nechali popovézt. Navštívili jsme školu ve vedlejší vesnici Tangso, zjistili, že škola ve vesnici Tangse je zavřená, šli se podívat do kláštera Phukthal, který je vetknutý do skály s velkou jeskyní a dojeli si do Padumu nakoupit nějaké zásoby na další dva týdny v Kargyaku. Největší poklad byly dvě kila cibule - smažená cibulka zlepší každé jídlo!

Každý den - od pondělí do soboty, v neděli se neučí - jsme měli odpoledne od tří do čtyř hodinu s dětmi ve škole. Učitelé ve škole tak trochu náhodně rotovali a několikrát se stalo, že v Kargyaku nebyl žádný z nich - normálně by školu zrušili, když jsme tam byli my, tak jsme s dětmi měli dvě hodiny dopoledne místo jejich běžné výuky. Většinou nám o tom řekl některý z učitelů dopředu, jednou se ale stalo, že přišli ráno za náma děti, že ve škole není žádný z učitelů - tak jsme za nima šli a něco rychle zaimprovizovali.

Dříve do školy chodilo ke třiceti dětem - byla to jediná škola v okolních vesnicích. Nyní už je škol v údolí více, do Sluneční školy tedy chodí jen místní děti. Letos tam bylo sedm dětí školního věku (osmačka Putith, sedmáci Thosam a Tsega, šesťačka Dolkar, páťák Jorden a druháci Cholden a Chozom) a tři předškoláci (kteří se všichni jmenovali Gonbo).

Skupina to byla věkově velmi rozmanitá - pět relativně velkých dětí (od páté do osmé třídy), kteří i docela rozumně mluvili a rozuměli anglicky, dva druháci, kteří rozuměli tak trochu (ale větší jim často rychle přeložili, co po nich vlastně chceme) a tři předškoláci, kteří se batolili kolem - a byli střídavě roztomilí a otravní, podle toho, jestli byli zrovna šťastní či rozlobení a házeli věci všude kolem.

I pro rozmanitost skupiny jsme spíš než klasickou výuku (které měli dost přes den) s nimi dělali něco jako "skautskou schůzku". Většinou jsme každý den měli tak tři různé aktivity. Střídali jsme pohybové aktivity (pohybové hříčky, cvičení na rovnováhu a vnímátní těla z kontaktní improvizace, ...), věci na výuku angličtiny (hádání slov, tvoření slov, pantomima, ...), logické úlohy (doplňování číselných řad, sčítací/násobící pyramidy, sudoku, ...) a různé tvořivé věci (malování, skládání věcí z papíru, ...). Často na závěr hodiny došlo i na osvědčené klasiky - kimovky, "na Králíčka", pexeso či vymalovávání omalovánek (které bavilo i velké děti).

Občas jsme věnovali celou hodinu nějakému tématu. Příklad hodiny na povolání - napřed jsme je nechali ve skupinkách vymyslet co nejvíc povolání a řekli jsme si je. Pak hledali ve vedlejších třídách názvy povolání a jejich popisky a spojovali to dohromady. A na závěr si každý vytvořil papír s povoláním, které by on sám chtěl dělat, co pro to potřebuje za nástroje, kde tu práci dělá, jak bude vypadat a co musí udělat pro to, aby se tím stal. Podobně jsme se věnovali třeba první pomoci či lidskému tělu.

Děti byly vděčné a vypadaly, že je hodiny s náma baví. Do některých složitějších aktivit se zapojovali jen starší, menší si pak třeba omalovávali.

Přišlo nám, že je (malé) množství dětí už na hranici rozumného fungování školy - i pro děti samotné by bylo věříme lepší mít více spolužáků, aby se mohly učit více i od sebe navzájem. Jednou ze zvažovaných cest, jak do školy přilákat více dětí je otevřít u školy i hostel - ubytování pro děti z okolních vesnic, kteří nyní chodí právě do škol s hostelem. Například v Tangso, vesnici vzdálené asi hodinu a půl chůze z Kargyaku, je škola s hostelem a má téměř 50 studentů, z toho zhruba 30 bydlí právě v tamním hostelu. Dawa, jeden z učitelů, by rád otevřel hostel už příštím roce a začal s prvními třemi přespolními studenty a pak každý rok přidával další tři.

Ve škole se střídalo pět učitelů. Nikdy jsme však v Kargyaku neviděli zaráz více než dva najednou. Učitelé tak trochu náhodně přicházeli a odcházeli - vždy zahlásili něco jako že jdou do své domovské vesnice pomoct se sklizní, nebo že musí do Padumu řešit papírování či že někdo umřel a jdou na pohřeb - a na týden či dva zmizeli.

Byli tam tři státní učitelé: seniorní učitel Skalzang, ten nás pozval jednou na večeři a učil nás dělat místní knedlíčky Momo. A dva juniorní učitelé - Tashi, přímo z Kargyaku; a Tendzin, který občas dorazil z vedlejší vesnice Ski.

A pak dva "soukromí" učitelé: Zangpo, kterého platí (také česká) organizace Blueland, ten s námi bydlel ve státní budově, ale moc v Kargyaku nebyl, viděli jsme ho asi čtyři dny.

Poslední učitel - Dawa, se kterým jsme strávili nejvíce času, a kterého platí Surya. Ten jako jediný zůstává učit i přes zimu, kdy je jinak škola zavřená. Dawa letos odbíhal docela do kláštera Phuktal, vzdáleného den cesty, kde se staví nová škola a pomáhal tam se stavbou, tak jsme se s ním viděli jen asi polovinu času, kdy jsme byli v Kargyaku. Když tam ale byl, tak nás zval skoro každý večer na večeři - a učil nás vařit různá místní jídla. Polévku Thukpa, knedlíčky Logo, Timo či Ančok.

Už v době výstavby školy se vědělo o plánu indické vlády postavit silnici přes pětitisícové horské sedlo Shingo-la, které propojí Zanskar s indickým státem Himachal Pradesh. Výstavba silnice měla trvat zhruba deset let a vede právě přes Kargyak. Jeden z cílů školy byl i připravit vesničany na přiblížení "civilizace".

My jsme s Marťou byli v Kargyaku v přelomovém roce. Minulý rok končila cesta sjízdná pro auta z Padumu asi 25 kilometrů od Kargyaku a bylo potřeba jít minimálně jeden dlouhý den (či dva kratší) pěšky. Letos už vedla silnice až do Kargyaku. Pod silnicí si nepředstavujte asfaltku, ale rozbitou prašnou cestu plnou kamenů, sjízdnou jen jeepem, s občasnými brody a často vyrubanou do skály či sesouvajícího se svahu - těch sedmdesát kilometrů z Padumu trvá ujet jeepem asi šest až sedm hodin velmi natřásající jízdy. Ale je to každopádně velká změna - do letošního roku se do Kargyaku nedalo přijet autem vůbec. Většinou za den přijelo tak nula až dvě auta.

Napřed nám nejen místní, ale i nějaký inženýr, co dohlížel na stavbu silnice a zrovna byl v Kargyaku, tvrdili, že přes sedlo Shingo-la se ještě přejet nedá. A pak jednoho dne přijelo ze strany přes Shingo-lu asi třicet motorkářů a patnáct džípů, nějaká organizovaná skupina Indů, která si řikala Rohtang riders. Po příjezdu udělali ve vesnici pártošku - místní uvařili čaj a nanosili sušenky, motorkáři zpívali karaoke. Večer kempovali na louce za vesnicí a do noci se rozléhali zvuky improvizované diskošky. Byl to silný kontrast - opuštěná tradiční vesnice uprostřed vysokých hor a indická modernita. Myslím, že silnice způsobí více podobných kontrastů.

Když jsme z Kargyaku chtěli odjíždět, poprosili jsme Chostara, jednoho ze školní rady, jestli by nám nepomohl domluvit někoho s koníkem, co by šel s námi a vzal by nám kufr (cestujeme s dvěma baťohy s věcmi a k tomu kufrem na kolečkách, ve kterém je modulár a klávesy a další elektronika - na třídenní trek přes pětitísicové sedlo spíše nepraktická kombinace). Chostar pak přišel a říkal, že máme štěstí - že jeden pán z vedlejší vesnice chce jet přes sedlo džípem, že poveze ještě dva mnichy a že se vejdeme.

Tak jsme v pondělí o půl páté ráno vstali, potkali se s čekajícím řidičem a ještě za tmy vyrazili. Silnice do Shingo-ly byla vetknuta místy do opravdu prudkého kopce s ostrými serpentinami, se kterými i džíp dost zápasil. Řidič vždy v prudkém stoupání, když autu došel dech, začal volat “Stun, stun!”, já jsem vyskočil z auta, našel nejblížší dostatečně velký kámen a podkládal ho pod kola, aby se mohl zase rozjet. Některé serpentiny znamenaly i nekolikeré přenášení kamenů. Ale nakonec jsme se dostali až nahoru. I řidič říkal, že je to poprvé, co jede autem přes Shingo-lu.

Dělali jsme si ke konci s Marťou shrnutí našeho měsíce a půl v Zanskaru. Byly věci, které nám přišly super a věci, které nám chyběly. Hodně z toho vychází z odlehlosti místa - které má dvě strany, jak se na to dá koukat - z jedné strany jako na klid, z druhé jako na nudu a stejnotvárnost.

Asi nejvíce nám chyběly informace - o světě i blízkých. V celém Zanskaru není internet (tedy dříve byl alespoň v Padumu, ale teď ho před pár měsíci vláda zařízla i tam, kvůli nepokojné situaci v nedalekém Kashmiru), v Kargyaku není ani satelitní telefon (také tam dříve byl, vláda zařízla ze stejného důvodu jako internet).

Ale byli jsme odpojeni nejen od zpráv ze světa, ale také od sociálních sítí, mailů a zhruba v půlce nám přestal fungovat i offline Spotify, tak už ani hudbu jsme poslouchat nemohli. Uvědomili jsme si, kolik informací normálně vstřebáváme (většina z toho pěna) - a najednou místo nich bylo prázdno.

Také nám chyběla variace v jídle - zvlášť když jsme si vařili sami, byla to většinou rýže s čočkou a cibulí, občas s vajíčkem či sójou. Zpestřovali jsme si to vařením u Dawy, to bylo trochu rozmanitější.

Velkou spásou a náplastí na náš informační hlad byly elektronické čtečky Kindle - a mít tolik času na čtení bylo jednou z velmi pozitivních věcí. Četli jsme knížky tempem jedna co několik dní, kombinace beletrie i literatury faktu. A kromě individuálního čtení jsme si dvě knížky s Marťou četli navzájem nahlas.

Bylo skvělé být tak blízko krásné přírodě - v případě pavouků někdy až příliš blízko - a mít výhled přímo ze spacáku na krásné hory.

Bavilo nás učení ve škole, děti byly vděčné a byla radost s nimi dělat aktivity. Místní na nás také byli milí, občas nás zvali na čaj či sušenky a povídali si s námi.

Bylo přínosné si uvědomit, jak málo věcí vlastně potřebujeme ke spokojenému životu. A více ocenit věci, které normálně máme a tady nám chyběly - třeba právě přístup k informacím či rozmanitější jídlo.

Děkujeme Suryi, že nám umožnila být v Kargyaku! Byl to zajímavý čas, na který budeme rádi vzpomínat.

Kdybyste chtěli Sluneční školu finančně podpořit, či tam snad někdy také jet dobrovolničit, koukněte na web - www.surya.cz - či napište přímo Honzovi (kontakt je na stránkách). Napište i kdybyste třeba jen přes Kargyak procházeli při cestě Zanskarem - může se hodit tam něco vzkázat či donést.