Nad fotkami z cesty tam a zase zpátky!

Vrátili jsme se každý sám, tak jak bylo v plánu. 

Jan přiletěl do Prahy o týden dříve než já. 

Poslední zprávu z naší cesty jsme společně poslali z Kargilu. 

Den před tím, než jsme se vydali do Padumu a vstoupili do údolí Zanskar.

Šestý den, cestou do vesnice Annu, nastal pomyslný zlom naší cesty. Rozbouřená řeka urvala nájezd na most. Bylo nemožné dále pokračovat v jízdě Jeepem. Konečná pro automobilové rodeo. Dál už jsme mohli jít jen pěšky.  

Ve chvíli, kdy jsem se postavil na vlastní nohy, jsem ocenil úspornost svého zavazadla.  Méně je více a tady to člověk pocítí na vlastním těle. Dobrá škola pro každého, kdo je nerozhodný a neví co si zabalit na delší cestu. Teď už to vím.

Chce to se trochu rozejít. Jízdou roztřesený organismus se pomalu ladí na rytmické tempo chůze. Chvíli to trvá, člověk funí, ale po pár hodinách to už jde nějak setrvačností samo. Hlídali jsme si hlavu (vzhledem k nadmořské výšce) a dodržovali pitný režim. Šetřili jsme síly – pro jistotu. 

První stoupání, slunce, pot, přeháňky, vítr, zima a déšť. Na úvod proběhlo všeho, co nás v následujících týdnech potkalo.

Řeka rozřízla údolí na dvě části.  Zvolili jsme levý břeh a pomalu jsme se blížili ke Kargyaku. Za pár let tudy povede zpevněná cesta pro auta. Dnes tu vede prašná pěšina pro koně, chodce, pro karavany.

Vzpomínám si, jak jsem si užíval ten pocit z ještě mnou nikdy nespatřeného světa. Každá zákruta nebo převýšení přinášelo nové pohledy do krajiny. Zkrátka poprvé je jen jednou a tady to platilo dvojnásob. 

Deset Dnů trvalo, než jsme ze Shrinagaru dorazili do Kargyaku. Do vesnice, kde jsme prožili dva krásné týdny.  Poté jsme se vydali na koních přes sedlo Shingo La. Jeepem do Darchi a dále lokálním busem do Manali a drožkou do Vashistu. Z Manali nočním dálkovým autobusem jsme se dostali do Dillí, to už ale každý sám.

O tom jak cestovat, co je v daném místě zajímavé vidět, kde hledat mapy a podobně, mi přijde zbytečné psát. V dnešní době internetu je vše dohledatelné. V Čechách, pro inspiraci existuje kniha Ivo Pavlíka - Indický Himálaj, kde se dá dohledat pár základních informací. Jinak samozřejmě info v Lonely planet Jammu a Kashmir a mnohé další.

Zážitky Vám však nikdo dopředu nezajistí. Každý za sebe! 

Užíval jsem si přítomný čas. Kargyak je místo téměř bez elektrického proudu (maximálně solární zdroje), bez aut, bez mobilního spojení, zkrátka bez toho co ploše nazýváme plody západní civilizace. I když mobil, byť bez signálu, tu lidé mají poměrně často.

Bavilo mě, jak se člověk ladil s výškou, počasím, vzduchem a aniž by cokoliv křečovitě dělal, tělo si to řešilo samo. Měl jsem štěstí, že jsem za celou dobu šesti neděl neřešil žádné zdravotní potíže. Naopak. Pořádně jsem se vyspal a srovnal díky pravidelné stravě a dennímu rytmu. 

Po pár dnech jsem začal být pozornější na vůně nebo vzdálené zvuky. Překvapilo mě, na jakou vzdálenost je slyšet přijíždějící jezdec na koni. Můj návyk na zvuk motoru a města pomalu střídal svistot horských průvanů a ticho.

Jednou mě nečekaně přepadl vichr. Šel jsem se projít, prašná cesta, slunce a modré nebe. Najednou a bez varování mě srazil silný poryv. Čisté nebe se bleskově proměnilo ve splašené oblačno, déšť a lehké krupobití. Změna počasí proběhla neuvěřitelně rychle. Uvědomil jsem si, že doma by mě na blížící se zkázu upozornily stromy, louky, keře. Nic takového zde není a jediné co se zeleně týká, nepřesáhne ani ne půlmetrovou úroveň. Vítr se v údolí prohání bez varování a člověk musí počítat s tím, co všechno sebou může přinést.

Nikdy jsem neviděl tolik kamenů po hromadě, popřípadě na hromadě jak zde. Nejsem žádný geolog a nedokážu tedy s odborností určit, co a z jaké doby jsem viděl. Očima laika bylo fascinující procházet se krajinou minulosti. Užíval jsem si stopy mořského dna na střeše světa. Nekonečné oblázkové pole, slepence písků a oblých balvanů nebo lávy.  Největší a nejkrásnější kamenolom co jsem zatím viděl. 

Chůze je zdejším nejdostupnějším dopravním prostředkem. Překvapilo mě, jaké vzdálenosti se dají  poměrně v krátkém čase ujít. Rád jsem sedával ve svahu nad Kargyakem. Pozoroval jsem lidi, co vyšli z vesnice nebo do ní přicházeli. Během několika minut se proměnili v malé tečky v dálce nebo naopak dostali reálnou podobu muže či ženy. Díky rozprostraněnosti místa jsem je dlouho mohl provázet pohledem. 

Sám jsem chodil, každý den na několikahodinové výpravy. Ze začátku jsem měl pocit, že se cesty schovávají. Na kamenném poli často nebyla vidět ani vyšlapaná pěšina, ani nijak upravená trať. Cestu bylo potřeba intuitivně zvolit. Vždycky mě potěšilo, když jsem se rozhodl, určil si směr a v průběhu cesty našel podkovu, tedy důkaz, že tudy cesta vede.

Způsob jakým člověk vnímá místní lidi a prostředí je otázkou jak si to každý nastaví uvnitř.  Z dnešní perspektivy mi přijde až neuvěřitelné, že jsem zásadní informaci nevědomky obdržel hned po příletu na letišti v Dillí. Přistoupila ke mně slečna a dala se do hovoru. Ukázalo se, že jede za svým budoucím manželem. On je Ind a ona Češka. Indii navštěvuje již řadu let. Ptal jsem se ji na základní cenu vody a podobné praktické věci. Než jsme se rozloučili, podotkla něco v tom duchu, že Indii buďto přijmeš a následně si ji užiješ takou jaká je, bez poměřování nebo se bude člověk stále vůči něčemu vymezovat a Indii nikdy v podstatě nepozná. Měl jsem štěstí, přirozeně jsem zvolil první způsob, Indii jsem podlehl a byl to zážitek. Věřím, že díky tomu jsem prožil krásné anebo minimálně zajímavé chvíle s místními lidmi a to nejen ve vesnici Kargyak, ale i následně v Manali, Vashistu, Malaně a Dillí.

Měl jsem čas. Seděl jsem a pozoroval hory. Vše vypadá na tu vzdálenost měkce a vlídně. Pozoroval jsem také vesnici a školu. Ranní rozcvičky dětí před začátkem výuky, hodiny věnované teorii, obědy, úprk domů, zavlažování, práce na polích, nedělní praní prádla a oslavy u různých příležitostí.  Vesničané mě zvali na čaje.  Byla to milá a vlídná setkání. Ze začátku mě však dráždila ta trapnost přítomného ticha. Nadmořská výška, místní charakter lidí, jejich rázovitost a svou měrou i jazyková bariéra mě naučily v klidu sedět a společně mlčet. 

Jinak to bylo s dětmi, s žáky v místní škole. S nimi se mlčet nedalo. Nejenže je bavila naše jména Jan a Antony a rádi je hlasitě volali při různých příležitostech, ale také byli zvědaví a předháněli se. Škola je pro ně důležitá. Jsou to skromné podmínky, ale důstojné, napadalo mě, když jsem si procházel učebny. Docházka je nepřetržitá, bez prázdnin. Podřízená svátkům a sezónní pomoci na políčkách. Výuka vypadá na první pohled zjednodušeně, ale není tomu tak. Už jen fakt, že Indie je jazykový labyrint a státní jazyk není jeden jako u nás, ale hned tři, mluví za vše. S dětmi se dalo mluvit anglicky, s jejich rodiči mnohdy ne.

Od dětství mám rád kouzla a tak jsem se pro zpestření rozhodl na závěr hodiny vždy jedno takové jednoduché kouzlo ukázat. Vzpomínám, jak jsem předváděl trik s pastelkou, kterou jsem nechal zmizet ve svém nose. Odpoledne sedím na svahu a koukám na vesnici a vidím, jak tu a tam jde nějaké dítě a strká si pastelku do nosu.  Říkal jsem si: „Proboha, co je v té škole učí!“

Je toho mnohem více co jsem nezmínil. Mohl bych psát o ptácích, kterým koukáte při letu na záda, popsat mraky a mlhy, obdivovat životadárná políčka a zavlažovací systémy nebo samotnou architekturu. Hvězdy, mléčná dráha, úplněk jsou kapitoly sami pro sebe atd.  To vše se každému, kdo tímto místem projde, nějakým způsobem otiskne do paměti.

Závěrem se vrátím ke knize, kterou jsem si vezl sebou na cestu. Jmenuje se Kouzlo smyslů a napsal ji David Abram. Ani ve snu mě nenapadlo, jak přesně zapadne do toho, co prožiji. 

Zde je krátká Anotace:

„Po tisíce generací se lidské bytosti považovaly za součást širšího společenství přírody a pěstovaly aktivní vztahy nejen mezi sebou navzájem, ale i s ostatními zvířaty, rostlinami a dalšími přírodními fenomény – včetně hor, řek a větrů a počasí –, jež jsme teprve nedávno začali považovat za neživé a bezduché. Jak tedy mohlo dojít k tomu, že lidé zpřetrhají svou pradávnou sounáležitost s oduševnělým světem přírody? A co musíme dnes my udělat pro to, abychom onen výživný a vzájemně posilující vztah s živou, dýchající zemí znovu obnovili, nechceme-li riskovat další úpadek našeho pozemského domova?!

(David Abram, Kouzlo smyslů - Vnímání a jazyk ve více než lidském světě, 1. vyd. 2013, ISBN 978-80-7436-024-4, Váz.s přebalem, 406 str)

Děkuji sdružení Surya, že mi umožnila být součástí teamu a věřím, že mé krátkodobé působení ve sluneční škole bylo pro všechny zúčastněné radostné a přínosné.

Pohled na stejný výlet očima Jana najdete v anglické mutaci naseho webu:
http://www.suryaschool.org/clanky/detail/id/437

Dalsi fotografie k tomuto clanku najdete na> 
https://www.facebook.com/pg/suryasunschool/photos/?tab=album&album_id=10155709210420256