Odjizdim.

Cas straveny ve Slunecni skole se naplnil, ale pro chod skoly je to jen dalsi z mnoha stridani dobrovolniku. Projekt Surya se v Himalajemi obklopene vesnicce Kargyaku rozviji jiz patym rokem. Specificka budova skoly, ktera tu vyrostla, slouzi perfektne svemu ucelu i behem drsne zimy, kdy jsou ostatni skoly v sirokem okoly zavrene a jeji architektonicke reseni se dokonce stalo inspiraci pri stavbach ve vedlejsich vesnicich. Kvalitni vyuka je zajistovana na zaklade kooperace dobrovolniku s privatnimi a statnimi uciteli. Vyucuji se predevsim mistni jazyky, anglictina, matematika a zakladni vedy. Deti je skola neustale plna, casto nakukuji okny dlouho pred zahajenim vyuky a ani po vyucovani se jim prilis nechce domu. Tahle “divna” skola s dvema cizinci uvnitr se pro ne jiz stala samozrejmou soucasti zivota. 

Uz od skolky jsou deti zvykle, ze na ne nekdo mluvi anglicky a bezprostredne reaguji, i kdyz ne vsem slovum r ozumneji. Slova vsak nejsou nejpodstatnejsi, ve vztahu s detmi hovori predevsim srdce, a to dokaze rozumet pres vsecky vnejsi prekazky. Prednost takoveho vztahu se vsak drive ci pozdeji stava slzy vyvolavajici tezkosti pri stridani dobrovolniku. Najednou si intenzivne uvedomuji, ze jsme tu nebyli jen uciteli a koordinatory, zili jsme tu v te male vesnicce s mistnimi jako jejich sousede, spolu s nimi preckali mrazivou zimu, slavili nabozenske svatky, modlili se, pojidali mistni speciality ci popijeli tradicni alkoholicke napoje a usinali v jejich pribytcich. I kdyz stale cizinci, byli jsme si blizko a jen ztezka se odchazi.Vesnicane jsou za Slunecni skolu vdecni a dokazou to dat najevo, ale zaroven se pro ne uz stala samozrejmosti. Je jim jasne, ze zdarma prijedou dalsi dobrovolnici, ze nekdo z Evropy zaplati privatni ucitele a celorocni vyuku jejich deti, ze budou nove uniformy, pomucky,… Je vsak stale co zdokonalovat a vesnicane to vedi a chteji. Surya dokaze zaridit mnohe, ale klade naroky i na vesnicany, aby se podileli na zlepsovani standardu, ve kterem vyrustaji jejich deti. Tady vsak casto dochazi k nepochopeni a nekdy i ke spourm a naslednemu usmirovani. Avsak tam, kde ma neco opravdu fungovat, nutne musi prichazet i potize a skrze jejich prekonavani vede cesta k zlepseni, i kdyz to neni jednoduche.

Ohlizim se, rikam si, kolik hodin jsem zde venoval vyuce, co vse opravoval, kolik ran osetril, jak mnoho casu stravil s mistnimi detmi a jejich rodici,…? Kolik veci se mi povedlo a co vse se nezdarilo? Ma stopa zde nezustane prilis hluboka, je jen jedna z mnoha ve vyslapane pesince, od rady dobrovolniku, kteri tudy prosli a casem se snad ztrati uplne - jen ta cesta ukazujici smer a ja chci verit, ze spravnym smerem. Hluboka stopa vsak zustala v nitru mem, jiny "prichazim z hor ze zeme snehu…" Tashi delek. 

Libor    

Zpět k článkům.