Ohlednuti zpet: Zuzka a Karol pred odchodem z vesnice

Tak uz asi nas posledni report z Kargyaku. Blizi se nam odchod zpatky do civilizace, a tak bychom se jeste rady podelily o nase posledni zazitky a pocity z mista naseho pulrocniho pusobeni, prestoze uz si tento report pravdepodobne precetete, az uz budeme na nasich dalsich toulkach po svete. Nalada v Kargyaku je tesne pred nasim odchodem ponekud vypjata vzhledem k tomu, ze Kargyacti nam stale jeste nedodali pytle hoven, ktere jsou jedinym prispevkem skole, ktery maji rodice poskytovat. Nyni, kdyz uz nam napadl dlouho ocekavany snih a teploty klesaji pod minus 20 stupnu, jsou hovna na zatop opravdu potreba, a tak doufame, ze se nam je podari z Kagyackych konecne vymamit.

Snad je to i tim snehem a zimou, ze se stale blize k vesnici objevuje diva zver. Mozna uz v horach nema tolik prilezitosti k sehnani potravy, a pak se priblizuje k lidskym obydlim. Deti z Chi po ceste do skoly videly vlka! Liska je pravidelnym navstevnikem naseho ohniste s bioodpadky a je den ode dne drzejsi. Dnes se nam prochazela primo pred okny skoly a  vcerejsi nalet dravych ptaku si uz budeme pamatovat asi navzdy, protoze takhle ohromneho ptaka jsem videla opravdu poprve a to jeste ve volne prirode. Z naseho chytreho plakatu v jedne tride jsme zjistily, ze to byl velky euroasijsky horsky sup, jenz je nejvetsim supem v cele Euroasii!!! Prileteli sem hned tri a krouzili v okoli Kargyaku dobre dve hodiny. Doufame tedy, ze sebou prinesli i nejake dobre zpravy.

Pred koncem roku se nam podarilo konecne zprovoznit skolku v Chi, a tak tam nyni kazda z nas jednou tydne dochazi ucit male prcky, kteri by se po zime meli stat plnohodnotnymi zacky nasi Sun School, ale momentalne je na ne moc velka zima, aby sem mohli kazdy den dochazet. Vesnicane z Chi nam sehnali malickou mistnost s kamny a zakladnim vybavenim potrebnym pro vyuku. Kdyz je pocasi priznive, tak jsou tyto vylety do Chi docela fajn. A je to i prijemna zmena.

Konec naseho kalendarniho roku se letos temer presne kryl s mistnim Losarem, coz je buddhisticky Novy rok. Losar je v Zanskaru velikou udalosti a vsechny vesnice razem oziji a vsude se slavi.  Vesnicane i deti ve skole meli nekolik tydnu dopredu “Losar fever”, proste naladu, ktera u nas v CR panuje v obdobi pred Vanocemi. Oslavy  samotneho Losaru pak trvaly zhruba tyden, kdy se vsichni vzajemne navstevovali, poradaly se party, chang tekl proudem a maso se jedlo ve velkem. Na tuto dobu jsme vyhlasili ve skole prazdniny, a tak jsme si Losar mohly uzit skutecne se vsim vsudy. Vesnicane nas neustale zvali na vecere a na party. Jeden den behem Losaru jsme se vydaly i do Chi, protoze nam to deti moc doporucovaly, ze pry Losar v Chi je o moc hezci. A mely pravdu. V Kargyaku se vzdy navstevuji jen tri rodiny dohromady a spolecne oslavuji, kdezto v Chi se sesla opravdu cela vesnice a v ramci oslav predvadeli tradicni tance a spousta muzu i zen byla oddenych do tradicnich obleku. Dva vesnicane meli masky, byli prevleceni za zeny a predvadeli skutecnou show. Radost pohledet. Clovek mel hned pocit, ze to je konec roku, jak se patri. V Kargyaku oslavy probihaly ve vetsim soukromi a bez veskerych tradic. Kdyz jsme se doptavaly, proc i v Kargyaku nemaji tak velkolepe oslavy, bylo nam receno, ze nemohou protoze jsou blize k svate hore Gomporanjon a maji tak silnejsiho boha, ktery nema takoveto slaveni rad. Nicmene losarovska atmosfera byla prijemna i v Kargyaku. Take k nam jiz podruhe zavitala navsteva, kterou jsme opravdu ke konci prosince necekaly – krajan Rene, ktery jezdi do Zanskaru kazdy rok a travi zhruba dva mesice v buddhistickem klastere v Phuktalu, kde medituje a uci se od mistnich mnichu. Prisel nas tedy na par dni navstivit, a pak se vydal zpet do klastera. Vzhledem k tomu, ze to bylo v dobe prazdnin a Zuza se od sveho prichodu jeste nikam nepodivala, tak se vydala s Renem do Phuktalu. Z vyletu byla opravdu nadsena, jelikoz Phuktal je vskutku dechberouci. Je to klaster, ktery doslova roste ze skaly vysoko nad rekou. Opravdu monumentalni staveni. Po ceste zpet se Zuza stala zachranarkou lidskeho zivota. Otec jednoho z nasich zaku to prehnal s oslavou Losaru a mnozstvim poziteho changu ve vedlejsi vesnici a po ceste zpet domu, kdyz uz mel svuj dum na dohled, si proste musel hodit slofika na poli. S prichazejicim vecerem a klesajici teplotou se mu vsak tenhle spanek mohl stat smrtelnym. Pan otec nesel probudit a tak Zuza musela dobehnout do nejblizsi vesnice a sehnat pomoc. Nyni je pry uz zcela v poradku.

Po Zuzy navratu nas cekal i konec prazdnin a opakovani probrane latky s detmi, jelikoz nas cekaly dalsi testy, i kdyz tentokrat jen male. Vykony deti  z anglictiny nas velmi mile prekvapily, a tak budeme odchazet s pocitem, ze jsme je preci jen neco naucily.

Zpět k článkům.