Vánoce v Ladace

Jak nám začaly prázdniny, tak jsme se ponořili na dva dny do oslav budhistického nového roku – Losaru. Pro tuto příležitost dostali děti prázdniny od 16.12. až do 27.12. To abychom si užili trochu klidu o Vánocích. Losar vypadá pro nás asi tak, že nás mnoho rodin pozve k sobě domů na oslavu Losaru. Ten trvá několik dní, asi podle každé vesnice zvlášť. Během této doby se rodiny navzájem navštěvují, hostí a opíjí. Je zvykem, že si rodina udělá z campy několik ibexů – kozorožců pro štěstí. Také se dělají na trám tečky z campy a másla. Ty jsou tam pak už tak dlouho, než je saze nepřekryjí, nebo to celé neopadá. Také se provádí obřad pro štěstí domu, kdy se v ohni obětuje jalovec, tady zvaný šukpa a možná ještě další obětiny. Jinak se většinou sedí nebo tančí, to spíše v pozdních hodinách. Ženy pro všechny vaří, rozlévají chang v množství větším než malém a povídá se, děti si hrají, dělají se drobné ruční práce, jako šití kalhot, předení ovčí vlny, dělání provazů z jačí vlny a tak dál. S postupem času je víc a víc lidí společensky unaveno, pouští se reprodukovaná ladacká hudba a kdo je již neschopen pití nebo sezení, jednoduše si lehne, ostatní jej přikryjí dekou a může chrupkat do sytosti. Také se může stát, že domácnost navštíví děti s maskami. Zatančí, zazpívají a dostanou „koledu“. Tou jsou většinou peníze. Zábava končí až dlouho po půlnoci a to se opakuje v různých rodinách každý den. Je to celkem nápor na žaludek a pokud se neubráníte araku, tak jistě i na játra. My jsme tak prožili tři večery. Dva v Kargyaku a jeden ve Skyingu. Tam jsme šli zaprvé proto, že jsme byli pozváni a za druhé proto, že jsme se chtěli podívat do nejbližšího kláštera Phuktal. Byla to asi poslední šance, jak se tam dostat, protože počasí může vymyslet cokoliv. Takže po Losaru ve Skyingu jsme ráno v devět vyrazili po Kargyak chu – řece směrem Purne. Počasí bylo fajn a i cesta byla většinou dobře prošlápnutá. Jen u Kuru jsme trochu ztratili správnou stopu, ale náhoda tomu chtěla a setkali jsme se s naším známým, který nám ukázal kudy. Odpoledne se v řece začalo valit víc vody než ráno a tak byl led pod vodou a my jsme museli zvolit okliku, která znamenala hluboký sníh. I počasí se začalo trochu kazit a tak jsme došli do Purne už bez sluníčka. Přespali jsme u místní rodiny a druhý den zkusili cestu po ledu do Phuktalu. Led byl ale taky pokrytý vodou, která teprve začínala zamrzat. Tak jsme se chvíli brodili po kotníky vodou a pak to otočili zpět. Ten den jsme zůstali v Purne. Naštěstí pro místní, protože jsme při malé odpolední procházce objevili zabitého kozorožce. Místní jeho maso milují a mohou si ho užít pouze v zimě, kdy se venku maso nekazí. Měli obrovskou radost a tak jsme ho dotáhli, a otec rodiny pak i na zádech donesl, až k domu. Tam provedli nějaký obřad a dali ho k ledu. Další den jsme vyrazili opět do Phuktalu, nejprve po řece, pak jsme se vyškrábali na letní pěšinu, která byla ale kvůli malé výšce sněhu dobře schůdná a nedávno i prošlapaná. Tak jsme zdárně došlí do kláštera, vysekaného a vystavěného ve skalním útesu vysoko nad řekou. Tam jsme strávili dvě noci a šli zpět do Kargyaku. Klášter, nebo spíš život v něm nás trochu překvapil. Čekali jsme klid, ticho a samé meditace a modlitby. Vzhledem k tomu, že je v klášteře mnoho klučinů ve věku od osmi let výše, klid tam rozhodně není. Dělají minimálně stejné lumpárny jako děti v naší škole. Život v klášteře vypadá prostě hodně podobně, jako ve vesnici. Alespoň během naší návštěvy. Scházejí se ale ke společné snídani a obědu na krásné slunné terase, na které se pak i v zimě dá krásně povalovat na sluníčku. Kromě kláštera jsou v okolí také obrovské jalovce, které jsou tu velice uctívané. V klášteře také často topí jeho dřevem. Vlastně vůbec nepoužívají jačí trus. Mniši často chodí po vesnicích provádět různé obřady. Vesničané zase často chodí do kláštera se zásobami dřeva a jídla. Když jsme šli zpět, tak jsme doprovázely lámu ve středních letech, který šel právě do Table, vesnice kousek od Kargyaku, provádět obřad po skončení Losaru. Zpáteční cesta byla mnohem rychlejší, protože se zlepšilo počasí a chadar – zamrzlá řeka, byla v dobrém stavu. Došli jsme tedy v Phuktalu až do Tangse, kde jsme přespali u rodiny Desal, naší studentky z 5. třídy. Následující den už jsme jen došli do Kargyaku, i když to ještě nějaký kousek byl a voda se opět přelila přes led. Byl právě Štědrý den. Jirka udělal speciální Vánoční švestko-houbovou polévku. Ze suché větve jsme měli stromeček, pod kterým se pro každého objevil dárek. Zazpívali jsme si koledy, které byly ve zpěvníku a zatopili si v kamnech. Myslím, že jsme měli hezké Vánoce. Na Boží hod jsme se dívali na pohádky a večer jsme šli na návštěvu k učitelům. Tam to sice na oslavu klidných Vánoc nevypadalo, ale i tak to bylo fajn. Slavení je tu prostě trochu jiné. Jeho hlavním heslem je „don, don“ – což v případě changu a araku volně znamená „pij, pij“.

Zpět k článkům.