Krásné ráno z bílého Himaláje,

v Ladakhu začal svátek Losar a po týdnu sněžení nastaly opět slunečné dny. Bude se chodit po návštěvách, jíst, pít a slavit příchod nového roku. Ve Sluneční škole je ticho, neuči se, děti mají až do 27. prosince prázdniny. Přespolní děti vyrazily domů už v pondělí, aby byly do Losaru doma, ty ze vzdálenějších vesnic zůstávají v Kargyaku u příbuzných. Cesta je namáhavá, nám je sněhu po kolena, což teprve dětem. Se staršími dětmi jsme se pustili do výroby nástěnky. Je to jen rozložená lepenková krabice pokrytá látkou, ale už se pracuje na kalendáři, na kterém budou moci děti každé ráno nastavovat aktualní den v týdnu a datum, třetí třída zase nakreslila portréty všech učitelů. Není nad to, když vás ztvární dítě. Mrkne na vás a jede. Zelená, fialová, modrá... A ty detaily, panečku. To stojíte před zrcadlem a říkáte si, kdeže na to ty děti přišly. Dále Ondra chystá s nejstaršími dětmi na počítači prezentaci o životě lidí v údolí a má s ni velké plány. Jak se nám hromadí papírové krabičky od potravin a zubnich past, vyrábíme postupně pomůcky do výuky jako hodiny, skládačky slov a všemožné obrázky. Od minulého týdne visí na dveřích každé učebny také nový ilustrovaný školní řád. Deset obrázků s anglickým popisem dětem připomíná, jak se mají na každý školní den připravit a na co by neměli zapomínat během pobytu ve škole např. zdravit učitele, uklízet po sobě záchod nebo zavírat hlavní dveře. Ve Skiing byla svatba a my byli u toho! Znamenalo to ale nejprve zdolat cestu hlubokým sněhem. Děti ji chodí denně tam i zpět, tak jsme si mysleli, jak nebude prošlápnutá... A takyže nebyla. Jsme přecejen těžší než děti a bořili jsme se. Dvě postavy před námi, které jsme si spletli s koněm, na tom byly ale mnohem hůře. Ti chlapi spíš leželi než šli. A tak jsme je kopec nekopec dotáhli do nejbližšího domu. To byla teprve dřina. Byli jak z gumy. Přes nečekané zdržení jsme dorazili právě včas, abychom stihli začátek celé slávy. Ten se odehrával venku na prostranství mezi domy. Uprostřed kruhu lidí seděl ženich ověšený katagy (slavnostní hedvábné šály) a několik lidí s bílými hadříky přišitými na čepicích, taková obdoba našich voniček. Zaříkávalo se jídlo a zpívalo, to všechno už po tmě. Všichni svatebčané se pak přesunuli do domu nevěsty. Někdo z rodiny nás posadil hned vedle ženicha. Byl to ale podivný ženich. Seděl s hlavou skloněnou, stále ověšený katagy. Nevěsta nikde, je z toho smutný, říkali jsme si. Pojedli jsme něco tsampy, brambor i masa a vyhlíželi, co se bude dít. V místnosti jsme napočítali přes padesát hostů. Mačkali se, seděli či stáli, občas něco mezi tím stalo. U nás by podobné nepohodlí provázelo nejspíš brblání a nervozita, tito lidé si ho naopak užívali, smáli se a vtipkovali. Před námi stály velké nádoby s čchangem, u kterých se neustále střídali rozlévači a dbali, aby misky hostů byly neustále plné. Nevěsty jsme se ten večer přecejen dočkali. Přivedli ji z vedlejší místnosti, kde do té doby pobývala se svou rodinou. Opět tu byla ale jedna zvláštnost. Po celou dobu měla tvář v dlaních a brečela. Alespoň jsme mohli obdivovat její nádherný čepec pokrytý desítkami tyrkysů. Podobně jako zlaté přívěsky na hrudích mužů byl velmi starý a patří k nejcennějším rodinným předmětům předávaným z pokolení na pokolení. Říka se, že by jeho cena u nás šla k milionu. A tak jsme se úsměvu novomanželů toho večera nedočkali, nevěsta jak přišla, tak i odešla a ženich se ukázalo, že je na mol. Také jsme se dozvěděli, že se jednalo vlastně o zásnuby, což je ale ze všech okamžiků ten nejdůležitější. Vlastní oddání může proběhnout za týden, za půl roku i později, na tom už prý nesejde. V každém případě se slavilo opravdu bujaře, jak se na takovou událost patří. Vánoce vyhlížíme stejně jako doma, s očekáváním. Předpokládáme, že tři dny hodování o Losaru budou pro nás až až, a tak bychom se rádi vypravili na takovou naši soukromou adventní pouť do blízkého kláštera Pugtal. Cesta by neměla trvat déle než dva dny, spát budeme opět u rodin našich dětí. Počasí nemá chybu, když vydrží, měli bychom být na Štědrý den zpátky ve škole. Chtěli bychom ještě před svátky stihnout odeslat vánoční pozdrav. Není ovšem vyloučeno, že se na cestě z kláštera zdržíme. Jak už jsme psali, lidé jsou tu nesmírně pohostinní a také neskutečně neodbytní. Raději tedy dvakrát než vůbec přejeme všem, ke komu se tato zpráva dostane, radostné Vánoce prožité s láskou v srdci. Jirka a Ondra

Zpět k článkům.