Oslavy konce zimy (a vůbec všeho možného)

Inu, uběhl další týden. On se tedy spíše přes nás čangově překulil. Zkrátka, probíhaly oslavy konce zimy a počínající zemědělské lopoty, což jednoduše chápejte jako čangovo-arakovou smršť a pěvecko-taneční taškařici, která dle mých obav jen tak neskončí. Dokonce vesničany podezřívám, že se jim může v alkoholovém oparu přihodit, že se třeba i krapet pozapomenou a zasejou Nic, a tak by jejich políčka mohla zůstat smutně ladem. To se jim snad nepřihodí, ale pravdou je, že poctivě slaví od rána do rána již přes týden. Děti měly tento týden pouze dopolední výuku, aby se také mohly zábavy účastnit, což velice ocenily, poněvadž týden to byl náročný pro všechny.

Veškerá sláva začala jednoho večera v místním “kulturáku”, kde se shromáždila celá vesnice. Vesničané a vesničanky zabírali přísně oddělené části místnosti a mezi nimi se usadily neposedné děti. Tak jsem se bez varování dostala do spárů místních žen, jejichž vyzvídavé hlasy znějí doteď v mých nebohých uších.

Po pár uvítacích kalíšcích místního moku přišel na řadu zahajovací tanec celé akce. Tento tradiční zanskarský  taneček předvádějí šálou vybraní otcové. Čtyři ošálení vesničané včetně našeho Lopsanga tak poskytli zábavnou podívanou v rytmu bubínků. Tanec bych popsala jako cosi mezi letem supa těsně před útokem na kořist a hrou na sochy hýbejte se. Ale představení proběhlo s veškerou úctyhodností a noblesou místu vlastní. Poté se roztancovala mužská část osazenstva. Ženy byly na programu následující den. Neodpustím si podotknout, že když za bubínek usedl pan Čajšopmen nebo paní Jangžorová, nenechalo to žádnou nožku v klidu. Druhý den místní páni osídlili jednu budovu s všudypřítomným čangem  a místní dámy se usadily v druhé budově s ještě více přítomným čangem a tuším, že tam všichni uvízli do teď. A kromě popíjivé veselice vztyčili na poli dva terče za účelem soutěže v lukostřelbě. Došlo k rozdělení se na dvě soutěžící skupiny a hurá, střelba mohla začít.

Nejdříve závod uvedly místní tanečnice opět tradičním tancem v krásných, pestrobarevných gončech a nádherných, kameny vykládaných čelenkách. Závod trval po dvě odpoledne a celkově to byla velmi společenská a veselá taškařice. Všichni zúčastnění, včetně mě, se vystříleli do sytosti. Občas někdo i trefil terč. Za takovou opovážlivost se tu ale platí. V případě zásahu putují peníze z kapsy opovážlivce do místní pokladny. Já se tedy nedala odradit tvrzením, že střílení je jen chlapecká záležitost, a luk jsem hrdě po nějakou dobu třímala. Terč jsem občas viděla a jednou dokonce i zasáhla, jupí!

Další den jsme se s Pepou a učiteli vydali do sousední vesnice na podívanou. Pořádaly se tam závody na koních. Změnu jsme všichni náležitě uvítali. A protože byl kouzelný jarní den plný sluníčka, Skiovští nás přivítali čangovým pohoštěním venku přímo před vyhrazenou trasou pro závodníky. Vychutnávali jsme si tak paprsky a vůbec přátelskou atmosféru do pozdního odpoledne. Sluníčko totiž v této vesnici nemizí za kopec tak znatelně brzo jako v Kargyku. Těsně před západem slunce se jezdci na koních odebrali k prvnímu závodu. Náramná podívaná, kdy se siluety koní řítily ke kýženému cíli. Za naše kargyacké seskupení soutěžil Tobjor a vedl si hrdinně. Všichni soutěžící přežili bez úhony. Akorát pod Nimovým koníkem se podlomila kopýtka a Nima se tak pěkně vyválel v blátě.

Po skončení soutěže jsme si mohli vybrat návštěvu dámského, pánského či dívčího večírku. Abychom neurazili, navštívili jsme pro jistotu snad všechny večírky v celém Zanskaru.

Ráno ve slunci zalité vesnici Ski bylo tuze příjemné a procházka zpátky do Kargyaku velice osvěžující. O to větší bylo překvapení v podobě místních dívek čekajících na mě již před vesnicí - nechtěly se nechat zahanbit děvčaty z vedlejší vesnice a rozhodly se nám nekompromisně připravit také oslavu. Jen s tím rozdílem, že tato sláva asi nikdy nezkončí.

Tak jsme se bez šance na únik proslavili do dalšího týdne.

Pyru

Zpět k článkům.