O Kargyaku - od našeho tibetského učitele

Vesnice Kargyak, která se nachází v nejjižnější části oblasti Zanskar, je skryta před moderní civilizací v nejvýchodnější odlehlé části Himálaje. Z jihozápadu je obklopena pohořím Velkého Himálaje, ze severovýchodu pak pásmem pohoří Zanskar. Vesnička je coby kamenem dohodil od řeky Kargyak Chu, ktrerá vytéká přímo z ledovce v oblasti horského sedla Shingola.

V létě je vesnice ozdobena divokými květinami, bylinkami a zasněženými vrcholky hor, které jsou domovem divokých zvířat často se potulujících i v okolí vesnice. Každý nový příchozí by nyní, na jaře, viděl vesnici obklopenou zelenými políčky rozesetými po obou stranách řeky. Kargyak je malá vesnice s 19 domky postavenými blízko u sebe tak, že na úpatí kamenné a nehostinné hory vytvářejí jakýsi bělostný pahorek. Každý dům je částečně propojen se sousedními, takže vznikají úzké spojovací chodbičky, které vás dovedou úplně kamkoli. Silný zápach sušícího se a spalovaného dungu (jačího trusu) z těchto chodbiček nikdy nevyprchá, přesto se při procházení nelze ubránit obdivu nad tímto prostým způsobem života a neutuchající energií místních.

Takřka všichni vesničané se zapojují do farmaření a činností s tím spojených. Nejčastějšími plodinami jsou ječmen a hrách a v malém množství také zelenina. V sezóně je každý kousek dobytka vyháněn na pastviny vysoko v horách, kde ho dívky z vesnice, které v tomto období žijí nomádským životem, ženou sem a tam po nekonečných stezkách až do opadání posledního podzimního lístečku. A právě tam, na otevřených, divokých pastvinách vysoko v horách můžete tyto dívky vidět tančit a zpívat, zkoušejíc se tak osvobodit od svých každodenních povinností, které jsou jim neustále připomínány divokou přírodou všude okolo nich.

V zimě je všechno ve vesnici i jejím okolí pokryto silnou vrstvou sněhu. Led na zamrzlých řekách je tak silný, že je možné je v tomto období používat jako “silnice” k přepravování nejrůznějších těžkých nákladů mezi vesnicemi. Přestože v zimě teplota na teploměru vytrvale klesá a mezi okolním světem a vesnicí stojí neprostupná hradba sněhu, kouzlo tohoto místa nijak neslábne, pouze se ukazuje ve zcela novém světle. Dá se říci, že zimní období je pro celou vesnici obdobím radosti, protože se celá rodina setkává pod jednou střechou. Po rušném létě, kdy byl každý člen rodiny plně zaměstnán svými povinnostmi, si všichni užívají a ctí tyto společně strávené zimní měsíce. Začátek zimy ohlásí vanoucí mrazivý vítr ze severu, který přiměje každé srdce zatoužit po teplém domově. Dobytek je přiveden z hor zpět do vesnice a jaci i zomo jsou na celou zimu ustájeni v boudách těsně přilehlých k domu rodiny. Malé děti se zabavují společnými oslavami nazývanými “Pithi”, staří také pořádají setkání, i když jejich oslavy probíhají v jiném duchu než ty dětské. Chang a Arak, Sha a Tsampa (místní nápoje) jsou to, co si užívají ze všeho nejvíc.

Mladé dívky mají v zimě plné ruce práce, aby se prosadily na místní scéně tradičních tanců. Pak ale, během prvního měsíce v tibetském kalendáři, se všichni na celý měsíc ponoří do náboženství. Na střechu každého domu a také na vrcholky některých hor jsou pověšeny pestře barevné vlaječky v naději, že větrný kůň zaplaší každý problém v nadcházejícím roce, a oblaka voňavého dýmu z kouřícího jalovce zaplní vzduch jako velebení božstev a ochránců. Mniši z nejbližší gompy během patnácti dnů vykonají nezbytné rituály a požehnají tak každé vesnici. Celé údolí je tak naplněno hlasy mladých i starých recitujících mantry. Údolí je vždy naplněno klidem, ale v tomto měsíci je harmonie takřka hmatatelná. Lidé zde totiž začínají každý nový rok věrni filozofii lásky, soucitu a jednoduchosti. V tomto duchu také přivítají jaro a celý příběh se odvíjí znovu od počátku, tak jako už mnohokrát předtím.

Tops

Zpět k článkům.