A už tu máme zase pátek

A už tu máme zase pátek. Sluníčko paří pořád stejně, vítr, který nám žene vetšinu dne písek do očí také příliš neustává a nudle u nosů místních dětí se pohupují v témže rytmu. A tak čas odměřujeme především podle toho, jak roste budova školy. Co tak mohu posoudit z pohledu prosté natěračky dalúček (zní to vznosně, ale jde o obyčejné dřevěné tyčky), byl za poslední týden odveden opět značný kus práce. Na stavbě se střídají jaci, koně a oslíci plně naložení cihlami, které nosí zespod. Cihly jsou to vskutku krásné a dokazují, že ještě stále platí pořekadlo o zlatých českých ručičkách.

Z idylky poklidně plynoucích dnů nás vytrhla středeční oslava Janiných a Honzových narozenin. Janča střídmě oslavila své osmnáctiny, takže se hned dalšího rána mohla na koni vydat na očistnou cestu do Pukhtalu. Jak tento výlet dopadl ještě nevíme, ale každou chvílí očekáváme její návrat. Všichni si moc vážíme toho, že mezi dospělé vstoupila právě v naší společnosti. Honzův věk z etických důvodů neuvádím, ale poté, co mu byl zastřižen vous, vypadá opět jako mladík, který před pár dny poprvé dostal občanský průkaz… Oslava to byla pěkná, Sophie s Terkou vykouzlily v těchto drsných podmínkách úžasné dorty a německý turista Wolfgang (který se zde neznámo na jak dlouho zabydlel a rozhodně nešetří dobře míněnými německými radami) nás obšťastnil hrou na kytaru. Bohužel jsme se nedočkali žádné pěkné české lidovky, přesto je třeba jeho výkon ocenit. Po delším přemlouvání se postupně kytary chopili i Tennam s Míšou a tak došlo alespoň na lidovky tibetské a slovenské. Čtvrteční snídaně byla oslavencem a Velkým Šéfem v jedné osobě posunuta až na devátou hodinu, ale dobrá pracovní morálka je tu tak pevně zakořeněna, že se většina z nás dostavila jako obvykle na osmou a pak nadšeně vyrazila plnit zadané úkoly. Když už jsem u té pracovní morálky, ráda bych vyzdvihla výkon Jorgeho a Petra, kteří nakládají cihly tak pilně, že je mi ostatní ani nevidíme. Několikrát týdně tu máme exkurzi českých turistů, kteří se na vše důkladně poptají a pak urychleně vyrazí na zbytek treku. Mezi místní obyvatele se nám daří zapadnout tak dobře, že už nás někteří tito trekaři považují za domorodce (zejména Jorge o tom ví své).

V sestavě dobrovolnického týmu nedošlo v posledním týdnu k žádným změnám. Všichni však se slzou v oku očekáváme neděli, kdy se na cestu k domovu vydají Milady, Adam, Sophie a Charaf. Značně se tím sníží multikulturnost naší skupinky, protože jediným zástupcem národnostní menšiny tu zůstane Míša ze Slovenska.

Už jsem tu lehce naznačila, že Terka se Sophií se ve vaření našly, ale ještě jednou bych chtěla zdůraznit, že v kuchyni jsou to vskutku ženy na pravém místě. V posledních dnech náš hlad zahánějí zejména bramborami s bešamelovou omáčkou. Občas se u jídla zasníme a vzpomeneme si na píseň „Máš má ovečko dávno spát“, ale koupit ovci se nám zatím nezadařilo. A tak máme alespoň radost z toho, že vegetariání mají radost, že ovečka má radost, že je stále naživu.

Ješte jsem zapomněla zmínit zásadní novinku, kousek od kuchyně byl totiž otevřen obchůdek, kde můžeme uspokojit přirozenou touhu po sušenkách. Zatím jsme ještě neodhalili na čem závisí otevírací doba (můj tajný typ je, že jde o kombinaci fáze měsíce, povětrnostních podmínek a nálady jaků) a tak když zjistíme, že je otevřeno, bereme sušenky útokem.

Ve škole se právě procvičují slovesa „to have“ a „can“ a jejich záporná forma. Musíme tedy vymýšlet důmyslné otázky, na něž očekáváme zápornou odpověď. Zpočátku jsme se často dozvídali, že máme 8 rukou, jíme kameny a jak má růžovou barvu. Ale stejně, jako stavba pokračuje mílovými kroky, i děti dělají obrovské pokroky.

Říkám si, že by na závěr neuškodila trocha patosu a tak přidám ještě pár ryze osobních dojmů z Kargyaku. Ač jsem tu již téměř 14 dnů, stále se mi stává, že když se ráno probudím (obvykle je to na střeše a budíček obstarává okolo 6 hodiny ranní křik vesničanů, jehož důvod nám zatím zůstává utajen), nevím zda se nejdřív kochat pohledem doprava či doleva, ale ono to ani rovně nemá chybu. Často tu nemohu popadnout dech, většinou k tomu dochází, když jdu do kopce, ale občas prostě jen proto, že je to tady taková nádhera. Úsměvy Kargyačanů také jen tak neomrzí a děti jsou neskutečně roztomilé (pokud se tedy zrovna nenacházejí na mé hlavě nebo ji nepoužívají k drastickým kadeřnickým pokusům). Co se týče naší dobrovolnické skupinky, jsme jako jedna rodina. Při jídle se spravedlivě dělíme a když má někdo zažívací obtíže, hned mu každý nabízí své léky. Během chladných nocí se vzájemně zahříváme na střeše a kulturní rozhled si obohacujeme půjčováním hodnotných knih.

A je na čase ukončit tento report, protože v kuchyni už voní večeře.

Za všechny do Čech, Moravy a Slezska zdraví Tenzin Barbora

Zpět k článkům.