Cesta vzhůru a první dny v Kargyaku

Manali jsme opustili v sobotu 24. 5. v brzkých ranních hodinách tak, abychom se vyhnuli hustému provozu (Rotang Pass, kterým jsme projížděli, je totiž oblíbeným turistickým cílem). Veškerý stavební a jiný materiál se vešel do jednoho džípu, ve druhém jsme cestovali my (Kamila, Milada, Honza, Martin, Láďa a Markéta) a na zahrádce naše batohy. Obě skupiny dělníků a řemeslníků, nepálská i ta domluvená přes Rajua, vyrazily ranním autobusem s tím, že se setkáme v Darche. Cesta do Darchy trvala asi 8 hodin, a to včetně přestávek na snídani a na čaj. V každé vesničce, kterou jsme projížděli, jsme se museli s pasy přihlásit na policejní stanici, ale jinak nás celkem nic nepřekvapilo. V samotné Darche jsme si během čekání na pracanty dali oběd, někteří i šlofíka, a Kamila s Miladou zařídily další prodejní místo pro naše pohlednice na podporu projektu.

Naším prvním tábořištěm se stalo místo,kde končí rozestavěná silnice a kam nás dovezly džípy (skupiny, které přijely autobusem, musely z Darchy dojít pěšky). Vykládání nejrůznějších krabic, beden, pytlů a jejich zabezpečování plachtou proti dešti zabralo několik hodin. Pro sebe jsme si na noc vyrobili přístřešek v pdobě plachty natažené přes valník. Zbývající čas vyplnila večeře a hra Bang. Spát jsme šli celkem brzo, některé z nás mírně bolela hlava.

Následujícího dne dopoledne dorazila karavana 15 koníků - už z dálky bylo slyšet cinkání zvonců, které mají na krku. Dokončit balení a nakládání se podařilo kolem poledne, vzápětí jsme vyrazili na další tábořiště, Zanskar Sumdo. Cesta měla trvat 2-3 hodinky, ale jaksi se to protáhlo - Nepálci a Indové nám o hodně utekli, ale stejně nebylo kam spěchat. Když naše poslední skupinka dorazila, byla odměněna večeří v podobě rýže a dhálu, kterou nám uvařili koňáci. Nechyběl ani horký čaj. Na tomto místě připomínajícím fotbalové hřiště (zelené, rovné, ohraničené zídkou z kamení) jsme nakonec strávili 3 noci, převážně kvůli zdravotním komplikacím, způsobeným mimo jiné neeostatečně tepelně upraveným hořčičným olejem, a také proto, že indická skupina podcenila situaci a nevybavila se přikrývkami a matracemi - museli jsme pro ně některé z nich poslat zpátky do Darchy. A tři Indové se museli vrátit nadobro kvůli výškové nemoci. Nepálci spolu s karavanou koní vyrazili do Kargyaku napřed, s námi zůstal Tashi a dva koníci, kteří nám po zbytek cesty nesli jídlo a pár dalších věcí. Před závěrečným přechodem sedla Sinku La (5090 m) jsme spali ještě na dalších dvou tábořištích.

V ten poslední a nejnáročnější den cesty jsme vstali ve 3 hodiny ráno tak, abychom před svítáním vyrazili a sedlem prošli ještě než začne pálit sluníčko a rozměkne sníh. Horký čaj a instantní kaše zahřály ruce zmrzlé balením a skládáním stanů, stoupání do sedla nás brzy zahřálo úplně. Opět jsme se rozpadli do několika skupinek podle tempa. Okolo osmé hodiny jsme byli v sedle - sluníčko zrovna začalo krásně osvětlovat okolni kopce i zmrzlé jezero. Ruce zábly, ale fotografování nešlo odolat. Kousek pod sedlem jsme pak potkali karavanu koní, kteří se po složení nákladu ve vesnici vraceli zpátky, chvílemi došlo na jízdu na igelitech i bez igelitů a pod sedlem v údolíčku, kde už zase rostla tráva a příjemně hřálo sluníčko, jsme se zase všichni sešli. O pár hodin později během oběda jsme se rozhodovali, zda ještě jednou zakempovat, nebo dojít až do cíle, a protože poslední etapa cesty byla až na brodění řeky jednoduchá a celkem pohodlná, těsně před setměním, to znamená někdy kolem osmé večer, jsme došli do cíle. Přivítaly nás stupy, pak Tennam a Tenzin Yiga, nový tibetský učitel, a nakonec se seběhli vesničané. Po sedmi dnech na cestě a závěrečných 13 hodinách pochodu konečně v Kargyaku.

Dorje a Stenzin Cherten nás všechny Evropany prozatímně ubytovali v jednom pokojíku u sebe v domě a přivítali nás čajem a sušenkami. Přišli i sousedé a seběhlo se spousta dětí, ale my jsme byli všichni tak unavení, že jsme to ani moc nevnímali. Večeři jsme snědli tak nějak v polospánku a pak už jsme si jen popřáli dobrou noc. Včera jsem vstala někdy kolem desáté, Láďa s Miladou byli taky ještě ve spacácích, Honza s Kamilou už na nohou. Pomaličku jsme se nasnídali, prošli se po vesničce mezi zasetými políčky, a pak následovala prohlídka školy (v současnosti ji navštěvuje 31 dětí a pokud to počasí dovolí, učí se venku, protože provizorní třídička je útulná, pěkně zařízená, ale malinká), sestavování solárních panelů, praní, příprava oběda, psaní deníčků, lekce zanskarštiny, družba s místními , projekce filmu Bílý Oleandr.každý podle svého zaměření a momentální situace, v různém pořadí a během celého dne. Dnes je neděle, tedy den odpočinku, ale před sebou máme celou řadu věcí, které chceme udělat. Pro nás učitele je prioriou úprava rozvrhu hodin dle momentálního personálního obsazení našeho zatím tříčlenného pedagogického sboru - zřejmě posílíme hodinovou dotaci angličtiny a ubydou hodiny hindštiny, protože ho v tuto chvíli jaksi nemá kdo učit - ale snad vypomůže Tennam a také čekáme dalšího kolegu. Krom toho je potřeba udělat evidenci školních pomůcek a učebnic a v neposlední řadě se dohodnout, jak bude probíhat výuka zítra. Jinak dnes i v průběhu dalších dnů bude probíhat invenarizace skladu, zprovoznění solární elektrárny a příprava stálého bydlení pro celý tým Surya. Nepálští pracovníci připravují kamenivo pro stavbu, oběma skupinám zařizujeme bydlení a zařizujeme zásobování - Dorje se v nejbližších dnech vypraví do Padumu, Sinku La je stále obtížně prostupné.

Z kuchyně voní placky a cibulka, tak snad brzy bude snídaně.

Autor: Markéta

Zpět k článkům.