V Himalájích právě kvetou divoké růže

Do vesnice v tuto chvíli má přijet kolona devatenácti koní naložených nařezaným dallu (tallu), vybavením pro školu, které přidělil ZEO, a dalším vybavením určeným na stavbu. Jednoho koně vesničané bohužel ztratili již na začátku cesty v Raru. Naložení koně se splašili a pobíhali nekontrolovatelně po rozlehlé pláni před naší tamní spřátelenou školou. Jeden vyděšený kůň nepřizpůsobil rychlost možnostem místních prašných komunikací a jako Šemík se zřítil do rozbouřených vod valících se mezi skalisky nedaleké řeky.

Další daleko menší kolona veze do vesnice novou pracovní sílu, mistra v lámání kamene a jeho pomocníky s těžkým vybavením. O pracovní sílu je tady teď nouze. Většina Nepálců, Asámců, Bihárců i dalších teď pracuje na státních zakázkách a nedají se přetáhnout na naši stavbu.

Tady v Padumu proběhlo pár zásadních jednání s místními autoritami, které si přímo či nepřímo říkají o úplatek. Vyhrožují paragrafem a nepovolí pokračování ve stavbě. Dobrou zprávou je, že armáda proti naší činnosti nic nemá a nepřímo s námi sympatizuje, ale neřeší problémy v civilní správě.

Velká náhoda nám do cesty postavila konzula Namgyala, velkého pána na místní poměry. Smířlivě nám poradil, abychom vyslali Norbua, starostu naší vesnice, a Tenama do Kargilu, kde můžou požádat o pokračování projektu zatím bez registrace, která je v procesu.

Další nečekanou komplikací bylo, že pozemek určený na školu vůbec vesnici nepatří. Vesničané o tom neměli ani tušení. Naštěstí se tento kosmetický problémek záhy vyřešil a pozemek byl přepsán do majetku vesnice.

Z Manali ve čtvrtek vyjela Gabča s Kóďou a pěti dobrovolníky. V těchto dnech budou stoupat z Darchy do sedla Shingo-la. Naproti tomu na západě v takřka muslimském Kargilu se ve stejnou dobu setkal Jarda s Tenamem a Norbuem, kteří tam právě prováděli těžké jednání.

Já a Honza mezitím čekáme na výsledky jednání zde v Padumu. Hledáme další alternativní řešení pro vzniklou situaci. Mezi nákupy drobností, které nám v Kargyaku chybějí, se snažíme získávat nové kontakty a udržovat staré. Stavili jsme se v klášteře Stongde a navštívili jsme rodinu Karle v Zagle. Také šéf místní lyžařské školy Urgein nás pozval na večeři, na výborné špenátové momo se zeleninovou polévkou a neméně dobrý slaný čaj, který když je dobře udělaný, je nejlepším bujónem. Pro zájemce o zimní pobyt jsme vyjednali lekce lyžování.

Život zde běží ve vyjetých kolejích města, které spíš než bránu do Zansakru připomínají bránu Klondajku. Bílý člověk je tu bez výjimky považován za boháče. Všichni se snaží vydělat na turistech, co nejvíce to jde. Zahraničních návštěvníků je tu zatím v porovnání s minulými lety málo. Je tomu asi proto, dohadujeme se s Urgeinem, že se politická situace v Nepálu zklidnila a turisti dávají přednost Nepálu a Severní Indii si nechávají jen jako zálohu. Dlouhá nová třída je obklopena narychlo postavenými krámky, které připomínají spíš garáže. V noci se tady ocitnete v pravé garážové ulici, krámky jsou zavřeny a garážové rolety spuštěny. Prohýbané betonové desky s čouhající výztuží budí u nás stavařů respekt. Nová výstavba zde běží bez pravidel a bez kultury.

Po ulicích se procházejí hrdí majitelé více méně úspěšných podniků v tmavých brýlích. Dětičky cestují ve školních uniformách dopoledne sem, odpoledne tam. Zahalené dívky, kterým pod šátky koukají pouze jiskřící oči, mohou odhalit jen svůj hlas jako odpověď na pozdrav cizincům. Vymydlení mladíci, napohled jako z předměstí nějakého většího evropského města, postávají ve skupinkách na ulici v černých brýlích, džínách, kšiltovkách a barevných tričkách s výjevem z Bollywoodu.

Jako kontrastem se naproti tomu ve špíně ulice pod kymácením slunečníků povalují ševci a krejčí, čekající na někoho, kdo bude potřebovat jejich služeb. Hubení Nepálci postávají kolem telefonních pseudobudek, mniši v červeno-oranžových róbách klábosí a shrbené ženy s typickou vlněnou čepicí se plouží ulicemi pod naloženými košíky. Sem tam někdo na někoho zatroubí, jak je v Indii zvykem.

Starý Padum je o mnoho kouzelnější, ale pro místní o to méně přitažlivý a proti betonové třídě vylidněný. Do města z hlíny jako by někdo svrchu rozházel kamínky, které jsou zblízka monumentálními skalami opírajícími se o domy. Mezi proláklinami uliček jsou do cesty postaveny průchozí i neprůchozí stúpy. A kdo si vyleze nejvýš na kopec nad Padumem, může se kochat výhledem na celé údolí. Z druhé strany kopce se můžete podívat proti proudu řeky Zanskar do údolí, kam brzo povedou opět naše kroky.

Mimo všechno člověčí snažení se nám vystřídala obloha z jasné na zamračenou. Zanskar čeká déšť, ale krom pár kapek, co svlažily ulice Padumu, se déšť spustil asi o údolí dál.

Na závěr pár střípků ze života:
1. Na políčkách lemujících Padum se pomalu přemnožují kobylky, kterých se velmi obáváme také v údolí Lung-nag. Přemnožení by mohlo znamenat velkou ztrátu úrody, která je tak potřebná pro obživu vesničanů.
2. Během poledního odpočinku po obědě v Kargyaku jsme jen tak letmo zahlédli Jindru, který jako by se pral s něčím v řece. Obrázek to byl najednou až neskutečný. Všichni jsme vyskočili a zamířili tryskem na pomoc k vodě. Jindra jako Přemysl Oráč tahal z proudu poloutopeného, vyděšeného yaka. S nesmělou pomocí dvou mnichů yaka nakonec vytáhl a zachránil ho před jasnou smrtí. Vyčerpaný yak vypadající teď jako zmoklá slepice byl už smířený s utonutím a asi ani nevěděl, jestli je zachráněný, nebo už utopený.
3. Ten, kdo se chystá v tuto chvíli na konec světa do vesničky Kargyak, se může těšit na cestu provoněnou rozkvetlými divokými růžemi. Od světle růžové až do tmavě fialové jsou vidět na každém svahu u každé skalky. Do toho rozkvétají další a další kvítky, které využívají krátkého léta, aby ukázaly světu, že to nejsou jenom trsy bodláků, nebo nezajímavé trávy. Začátek léta tady je nejvoňavější a nejkrásnější ze všech ročních období, tak na sebe nenechte dlouho čekat.

Zpět k článkům.